Zrodilo se totiž nezrušitelné pouto společenství. Tato skutečnost způsobila, že jakékoliv snahy Josefa o to, aby Binjamina oddělil od ostatních bratří, jsou odsouzeny k nezdaru, jak uvidíme v další části příběhu.

Boží prozřetelnost se skutečně postarala o to, aby Josef sestoupil do Egypta a přičinil se o zajištění potřeb pro celé lidstvo, čímž uprostřed vyspělé egyptské kultury ozřejmil duchovní význam Abrahamova domu. Událo se tak proto, aby Josefov mohl uskutečnit své sny a svým příkladem mohl dodávat odvahu všem snílkům, kteří se v průběhu dějin budou pokoušet o totéž.

Poté, co byla svedena bitva s obyvateli Šchemu, se Jaakov vydává do Bejt Elu (Bét-elu). Je to totiž chvíle, kdy konečně nabyl patřičného sebevědomí – takového, jaké je od Židů, kteří obývají izraelskou zemi, dodnes vyžadováno. Z Jaakova se stává Jisrael, neboť je připraven a nebojí se bojovat o svá práva.

Oddíl Tóry „Vajece“ (A vyšel) vypráví o Jaakovově (Jákobově) pouti mimo izraelské území, které je předobrazem vyhnanství izraelského národa, jež nastalo mnohem později. Tváří tvář mravním výzvám a obviněním ze strany svého bratra Esava (Ezaua) se Jaakov snaží dokázat svou mravní převahu. Mezníkem v tomto úsilí se stává narození čtyř jeho prvorozených synů, zejména Reuvena (Rúbena), který v protikladu s Esavem chrání svého mladšího bratra. To nakonec vede k postupnému očištění jeho pošramocené pověsti. Začíná být totiž zřejmá Jaakovova naprostá mravní převaha nad Esavem. Josefovo narození se stává podnětem k Jaakovovu návratu zpět do izraelské země. Je totiž připraven, aby se setkal se svým bratrem Esavem a dokázal mu, že prvorozený podle těla může být oprávněně nahrazen vhodnějším mladším bratrem. Ukazuje se tedy, že právo je na straně Jicchaka a Jaakova, a ne na straně Jišmaela (Izmaela) a Esava.

Týdenní oddíl Tóry s názvem Toldot se zabývá vztahem mezi Jaakovem (Jákobem) a Esavem (Ezauem), kteří odrážejí důležité vlastnosti Avrahama (Abrahama) a Jicchaka (Izáka). Boj v lůně jejich matky Rivky (Rebeky) je podle Rašiho sporem o dědictví obou světů – současného hmotného a budoucího duchovního. Jaakov, který přikládá velký význam duchovním hodnotám, si uvědomuje, že tyto hodnoty je povinen prosazovat už v tomto hmotném světě. Tento úkol se Židům, potomkům Jaakova, daří plnit s obtížemi. Přesto určitým posunem je nyní jejich návrat na Cijon (Sijón) a založení Státu Izrael. Esavovi potomci, tzv. Edom, se naproti tomu od samého počátku vydali cestou mocenského ovládání tohoto světa, jehož vyvrcholení představuje Řím a západní civilizace, v níž je lidem skrze křesťanskou teologii nabízena spása před zánikem a věčný život ve světě budoucím. Toldot dává odpověď na otázku, proč se bojující Jaakov, který vnáší duchovní hodnoty do tohoto světa, nakonec stává hodným toho, aby byl nazýván Izraelem.

Článek o oddílu Tóry s názvem „Chajej Sara“ (Život Sáry) prozkoumává dvojí význam tohoto názvu. Hned na začátku zpochybňuje jednostranný výklad a odhaluje, že oddíl Tóry, nazvaný „Život Sáry“, se v podstatě zabývá Sářinou smrtí. Počáteční slova oddílu dokonce naznačují, že Sářin život začíná teprve její smrtí. Je rozkrýváno bohatství hebrejského jazyka, jež se mimo jiné odráží ve dvojím významu hebrejského slova „šnej“ („roky“ a „dva“). Kromě obvyklého chápání druhého života ve smyslu světa budoucího se článek hlouběji zabývá bezprostředními důsledky Sářiny smrti. Její smrt totiž vyžaduje, aby Abraham zakoupil půdu v izraelské zemi. Tato půda posloužila k zapuštění kořenů a naplnění smlouvy s Bohem. Jedná se o okamžik, kdy začíná život izraelského národa. Článek dále poukazuje na protiklad mezi podmíněným užíváním polí či sadů a nepodmíněným, věčným dědictvím, jež je spojeno s místem uložení ostatků praotců v jeskyni Machpela. Tím je zdůrazněno hluboké spojení izraelského národa s celou izraelskou zemí.

Příběh Spoutání Jicchaka (Izáka) před nás klade důležitou otázku: Proč je v něm řeč o zkoušce Avrahama (Abrahama), a ne Jicchaka? Vždyť to byl přece Jicchak, kdo měl být pozvednut k celooběti, a ne Avraham! Rabi Jehuda Leon Aškenazi vysvětluje, že zkouška se ve skutečnosti týká střetu dvou vlastností: Avrahamova Milosrdenství (Chesed) a Jicchakovy Přísné spravedlnosti (Gevura). Jaké z toho plyne ponaučení? Ochotou k oběti vlastního života se zvyšuje cena samotného života. Plyne z toho hluboké mravní a duchovní poznání o tom, že je nutné, aby člověk udržoval v rovnováze ochotu obětovat svůj život se snahou o zachování života, což je v příběhu vyjádřeno tím, že místo Jicchaka byl na oltáři obětován beran.

The divine command, "go forth," compels Abraham to separate from his followers, initiating a transformative mission. Initially establishing a monotheistic community, he's tasked to build a nation to rectify societies. This dual vision distinguishes Abraham, becoming Abraham "the father of many nations." His circumcision symbolizes spiritual and physical distinctiveness. To influence the world, maintaining Jewish particularity, instead of assimilation, becomes the path to blessing and a cosmopolitan mission. Shabbat Shalom.

Vyprávění o babylonské věži v Tóře, umístěné do týdenního úseku čtení o Noachovi, je pozoruhodný příběh, který poodhaluje tajemství toho, jak se šířila lidská civilizace. Po zániku pokolení, jež bylo poznamenáno násilím, krádežemi a zničením v důsledku potopy, je postavena věž, která má zabránit opakování dějin. Tato totalitní snaha usiluje o sjednocení lidstva, kde individuální rozdíly mizí v kolektivním díle. Prvotní neúspěšný pokus podněcuje další snahy, zejména Ašura, zakladatele Asýrie, které odhalují úskalí vzpour, jež se často mění v další tyranie. Nakonec se jako maják objevuje Abraham, jehož záměrem není, aby lidstvu byla vnucována uniformita, ale stává se praotcem židovského národa, v němž je prostor pro setkávání lidstva v jeho různorodosti.

Článek se zabývá zvláštnostmi svátku Sukot, židovského svátku slaveného pastorálním a přírodním způsobem. Zkoumá hluboké spojení mezi židovskou duší a světem přírody během tohoto svátku. Na rozdíl od mnoha jiných židovských svátků, které zahrnují omezení nebo úzkosti spojené s přírodou, Sukot nabízí harmonickou a radostnou interakci s životním prostředím. Symbolizuje jednotu mezi židovským národem a přírodou a odráží univerzální rozměr spirituality.

Autor, čerpající z učení rebeho Kooka, zdůrazňuje myšlenku, že svatost spojená s přírodou náleží všem národům, zatímco nadpozemská svatost je jedinečnou doménou židovského národa. Sukot je vykreslen jako soulad mezi těmito dvěma formami svatosti, kdy se k oslavě scházejí jednotlivci z celého světa. Ve Svatém chrámu Židé během Sukot obětovali 70 býků, kteří symbolizovali usmíření za 70 národů světa.

Souhrnně lze říci, že Sukot se slaví jako čas spojení s přírodou, příležitost překonat obavy z přírodního světa a univerzální svátek, který podporuje smíření mezi svatostí nadpozemskou a svatostí spojenou s přírodou. Tento článek vyzdvihuje význam svátku Sukot pro podporu harmonie a spojení mezi různými společenstvími.