Příběh o babylonské věži se objevuje ve čtení týdenního oddílu Noach a je jedním z pozoruhodných příběhů Tóry. Poodhaluje nám totiž tajemství toho, jak se šířila lidská civilizace. Tóra popisuje, že poté, co se lidstvo zvrhlo a zamořilo svět násilím a krádežemi a vše vyústilo ve zničující potopu, se hned následující pokolení pokusilo postavit věž, která měla zabránit další potopě.
Jaká je souvislost mezi babylonskou věží a snahou zabránit další potopě? Midraš vysvětluje, že to pokolení chtělo postavit sloup, který by podpíral nebeskou klenbu a bránil tak jejímu zřícení a další potopě světa. Je zřejmé, že Tóra nám nevypráví tak dětinský příběh bez skrytých záměrů.
Midraš tím chce naznačit, že toto pokolení dospělo k závěru, podle něhož k násilnostem mezi lidmi dochází tehdy, když jednotlivci sledují protichůdné zájmy. Prosadil se proto názor, podle něhož je v zájmu lidstva, aby byla zavedena naprostá jednota. Jak takovouto jednotu vytvořit? Tím, že se všichni budou zabývat stejnou věcí. Všichni společně budou stavět věž. Během této lopoty se lidé budou neustále rodit a umírat, aniž by kdy měli možnost vidět stavbu hotovou. Jinými slovy se jedná o takové společenské zřízení, v němž se jednotlivec stal naprosto bezvýznamný a jeho hodnota byla spatřována jen v celku.
Midraš Pirkej de-rabi Eliezer to popisuje takto: „Když při stavbě věže spadl na zem člověk a zemřel, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Když však spadla cihla a rozbila se, všichni plakali a naříkali: Taková škoda – jak dlouho zase potrvá, než cihlu nahradíme.“
Z celého příběhu je jasné, že to rozhodně nemohlo dopadnout dobře. Myšlenka na vytvoření lidstva, kde nebudou žádné rozdíly mezi lidmi a nevzniknou rozdílné kultury, v nichž se mohou projevit nejrůznější vlastnosti jednotlivců, nakonec přes všechny dobré úmysly, které za ní mohly stát, nevyhnutelně končí velkým nezdarem.
Nicméně po pádu věže dochází k dalšímu pokusu o sjednocení lidstva. O tomto pokusu je v Tóře jen velmi strohá zmínka, která souvisí s mužem jménem Ašur. Je tam totiž psáno: „Z té země vyšel Ašur...“ (Berešit 10:11). Raši vysvětluje, že když Ašur viděl, jak se jeho synové vzbouřili proti Všudypřítomnému tím, že poslouchali Nimroda, aby společně stavěli věž, odešel z jejich středu. Zdá se, že tento muž, Ašur, zakladatel asyrského národa, je ve skutečnosti spravedlivý muž. Odmítl přece zcestnou představu, podle níž na jednotlivcích nezáleží. Nabízí se však otázka: Proč tedy nebyl vybrán, aby se stal zakladatelem vyvoleného národa, který by přivedl lidstvo zpět na správnou cestu?
Odpověď je velmi prostá. Asyřané se sice vzbouřili proti Nimrodovi, ale vybudovali Ninive. A Ninive nebylo nic jiného než jen jiná podoba Babylónu. Někdy se zkrátka lidé vzbouří jen proto, aby se později sami stali utiskovateli. Někdy se dokonce ukáže, že z těchto vzbouřenců vzejde krutovládce mnohem horší než ten, který byl původně svržen.
Náš praotec Avraham (Abraham) přichází na jeviště dějin až po všech těchto nezdarech. Tóra o něm říká: „a tvým potomstvem se budou žehnat všechny národy země.“ (Berešit 26:4) Avrahamovým posláním však není, aby celé lidstvo přetvořil na jednolitou společnost. Naopak, jeho posláním je, aby zprostředkovával a zajišťoval setkávání celého lidstva v jeho odlišnostech.
Toto je pravý smysl výrazu „vyvolený národ“. Záměrem je, aby všechny národy světa cítily, že je zde ústřední bod, z něhož vyzařuje dobro pro všechny, aniž by byli nuceni vzdávat se své vlastní odlišnosti. Naším záměrem skutečně má být jednota, avšak nikoliv stejnost. Jednota znamená, že všichni jedinci jsou sice rozdílní, ale spojuje je společný střed.
Takové je tedy poslání a úloha židovského národa.
