V tomto týdnu se ze čtení oddílu Vajišlach (A vyslal) oproti tomu předchozímu dovídáme o podstatné změně. Minulý týden totiž oddíl začínal těmito slovy: „Jaakov vyšel ...“ (1. Mojžíšova 28:10, Sidon) Nyní však čteme: „Jaakov vyslal ...“ (1. Mojžíšova 32:3, Sidon) Ano, v předchozím případě Jaakov (Jákob) odcházel do vyhnanství, nyní se z vyhnanství navrací, aby se usadil ve své rodné zemi.
Celá část oddílu Vajišlach nás v podstatě učí, jakým vývojem si musí židovská duše projít, když je nucena po přechodnou dobu žít ve vyhnanství. Co se s ní děje, když se postupně přeměňuje z Jaakova na Jisrael (Izrael)?
Zdá se, že Jaakov je slaboch, který nemá jinou možnost, než aby se podřizoval silnějšímu. O Jisraeli je naopak psáno: „... neboť jsi zápolil s Bohem a s muži a obstál jsi.“ (1. Mojžíšova 32:28, Sidon) Těmito slovy je odhaleno, že se v Jisraele může proměnit jen ten, kdo v sobě objeví schopnost vypořádat se jak s mravními a duchovními, tak politickými výzvami. V tom spočívá hlavní a nejzásadnější předpoklad toho, aby mohlo dojít k takovému přerodu.
První zkouškou je setkání s Esavem (Ezauem). Tehdy byla Jaakovova duše plná obav, neboť je psáno: „To Jaakova velice vyděsilo a tísnilo, ...“ (1. Mojžíšova 32:7, Sidon) Proč jsou zmíněny tyto dvě věci? Raši (význačný středověký vykladač) to vysvětluje takto: „Vyděsilo“ ho to, že by mohl být zabit, „a tísnilo“ ho, že by mohli být zabiti ostatní.
Někteří z toho vyvozují, že Jaakov měl ve skutečnosti větší obavu z představy, že by on sám někoho zabil, než že by byl někým zabit. Takovýto způsob uvažování je ještě stále důsledkem mravního náhledu vyhnance. Jenže dokud bude brát větší ohled na svého nepřítele než na sebe, nebude schopen před nepřítelem obstát.
Vraťme se znovu k Rašiho vysvětlení o Jaakovově obavě, že by snad mohli být zabiti „ostatní“. Kdo patří mezi ty „ostatní“? Podle midraše výraz „ostatní“ odkazuje až k jednomu z význačných moudrých římské doby v Judsku, k rabi Meirovi. Naši moudří mají za to, že rabi Meir pochází z rodu císaře Nerona, přičemž Nero je považován za potomka Esava. Jaakov si prostě uvědomoval, že i s Esava může vzejít tak význačná duše, jakou byl rabi Meir. Tímto uvědoměním přijímá myšlenku, že i nepřítel může být obdařen vzácnými vlastnostmi. A pokud je tomu tak, pak se to může stát překážkou toho, aby vstoupil do izraelské země a usadil se tam.
Boží prozřetelnost tedy přiměje Jaakova, aby s takovou představou o Esavovi bojoval. Je totiž psáno: „A když Jaakov zůstal sám, muž s ním zápolil až do úsvitu.“ (1. Mojžíšova 32:24, Sidon) Jaakov je (ve snu) donucen bojovat jen proto, aby zakusil vítězství a byl připraven vstoupit do izraelské země.
Je zřejmé, že se bude muset vypořádat i s jinými skutečnými nepřáteli, mezi něž patřili obyvatelé města Šchem (Šekem). Všimněte si, že v příběhu Diny (Díny) se duše Jaakova stále nachází v poloze nemístné pokory. I když je jeho dcera znásilněna, krotí svůj hněv a rozhodne se nebojovat. Jeho synové však již správně pochopili zásady konání, jež je nezbytné k tomu, aby v izraelské zemi uhájili svá práva. Aby svého otce přesvědčili o oprávněnosti svého postupu, zeptali se ho: „Má se snad nakládat s naší sestrou jako s děvkou?“ (1. Mojžíšova 34:31, Sidon) Takto mu dali najevo, že není jiné cesty než se vydat cestou činu.
Poté, co byla svedena bitva s obyvateli Šchemu, se Jaakov vydává do Bejt Elu (Bét-elu). Je to totiž chvíle, kdy konečně nabyl patřičného sebevědomí – takového, jaké je od Židů, kteří obývají izraelskou zemi, dodnes vyžadováno. Z Jaakova se stává Jisrael, neboť je připraven a nebojí se bojovat o svá práva.
