Týdenní oddíl čtení Tóry s názvem Toldot začíná slovy: „A toto je příběh Avrahamova syna Jicchaka“. (1. Mojžíšova 25:19, Sidon) Oč v tomto příběhu jde? Významný židovský učenec Raši vysvětluje, že v něm jde především o Jicchakovy (Izákovy) syny – Jaakova (Jákoba) a Esava (Ezaua).
Proč? Je tomu tak proto, že v Jaakovovi a Esavovi se odrážejí tytéž hodnoty, jaké vyzařovaly z Avrahama (Abrahama) a Jicchaka. Avraham byl ztělesněním laskavosti, kdežto Jicchak spravedlnosti. Podobně je tomu v případě Jaakova a Esava. V Jaakovovi převažuje Avrahamova laskavost, kdežto v Esavovi Jicchakova přísnost.
Oba bratři však nejsou svému otci nebo praotci podobní zcela. Avraham s Jicchakem byli zbožní, kdežto z druhé dvojice byl zbožný pouze Jaakov – Esav zbožný nebyl. Chci zdůraznit, že zde nemluvíme o jejich vnějším vystupování, ale o jejich podstatě.
Už jejich matka Rivka (Rebeka) měla tuto zkušenost: „Synové se jí však strkali v břiše, …“ (1. Mojžíšova 25:22, Sidon) Raši to vysvětluje takto: „oni se přeli o dědictví dvou světů.“
O jaké dva světy jim šlo? O svět tento a budoucí, o nichž jsem se zmínil v předešlém vyučování (viz „Chajej Sara: Dva životy“). V čem však tkvělo jádro sporu? Kdyby Jaakovovi šlo pouze o duchovní svět, který má nastat, a Esavovi by šlo pouze o tento hmotný svět, pak by zde žádný spor nebyl! Každý z nich by si totiž mohl vzít svůj podíl a byl by klid. Takže, o co přesně šlo?
Pražský Maharal, rabín Jehuda Leva ben Becalel, vysvětluje, že každý z nich chtěl oba světy. Jaakov, který přičítal velký význam duchovním hodnotám, sice přirozeně tíhl k budoucímu světu, zároveň si však uvědomoval, že jeho posláním je, aby tyto hodnoty prosazoval už v tomto světě.
Snad právě proto, že to pro Jaakova nebylo úplně přirozené, se ani jeho potomkům v průběhu dějin příliš nedařilo, aby se v tomto světě nějak zvlášť politicky prosazovali. Přesto je úkolem Židů, aby zápasili o dědictví v tomto světě a aby v něm vybudovali místo pro svatost. Část tohoto úkolu jsme nyní splnili tím, že jsme se navrátili na Cijon (Sijón) a byl založen Stát Izrael.
Naproti tomu Esavovi potomci, tzv. Edom, se v tomto světě cítí jako ryba ve vodě. Jejich postupování vyvrcholilo mocí Říma a celé západní civilizace. Světu se to jeví jako samozřejmost a moudří dokonce vypočetli, že jméno Esav má v hebrejštině tutéž číselnou hodnotu jako mír (šalom = 376). Jenže tak je tomu jen proto, že usiluje o to, aby ovládal svět a určoval mu podmínky míru. Nad jeho budoucností přesto visí velký otazník a nemůže na tom změnit nic, ani to, že si Řím (Edom) přisvojil křesťanskou teologii, která lidem nabízí spásu před zánikem a věčný život ve světě budoucím.
Náš oddíl Toldot poukazuje na to, že Jaakov a Esav v podstatě doplňují jeden druhého. Tím, že Jaakov získává nejen Avrahamovo, ale i Esavovo požehnání, se z Jaakova, který ví, co je únava z duchovního boje, stává Izrael plný síly.
Jak k této změně dochází? Díky propojení duchovního a hmotného světa v jeden celek. Jaakov se stává hodným toho, aby byl nazýván Izraelem, tím, že se propojí s Esavovým požehnáním.
