Prozkoumejme nyní parašu Vajigaš (oddíl čtení Tóry „A přistoupil“) a zaměřme se přitom na Josefa a Jehudu (Judu). Po vzájemné delší roztržce nastává čas usmíření. Připomeňme si, o co usiluje Josef? Jde mu předně o osud celého lidstva – odborně řečeno se na svět dívá více „kosmopolitně“. Ačkoliv je jedním z potomků Avrahama (Abrahama), usiluje o to, aby hebrejské myšlení zasáhlo i tak významnou civilizaci, jakou byl Egypt, jelikož představa, že by se jako národ měli uzavřít jen sami do sebe, je pro něj nestravitelná.
Jehuda je naproti tomu skalním přívržencem zcela opačného přístupu, který se řídí zásadou „hleďme si svého“ (odborně je to ale tzv. politický partikularismus). Prosazuje totiž myšlenku, aby se usadili v izraelské zemi a zcela zapomněli na okolní svět.
A nyní nastává ten okamžik, kdy se Jaakov (Jakob) musí odebrat do Egypta. Tóra však upozorňuje, že Jaakov ještě předtím „před sebou poslal k Josefovi Jehudu“. (1. Mojžíšova 46:28, Sidon)
Co znamená „před sebou“? Raši uvádí, že to znamená, aby mu Jehuda připravil místo a ukázal mu, kde se má usadit. Raši ale uvádí ještě i jeden agadický výklad, podle něhož byl Jehuda vyslán, aby mu tam vybudoval studovnu, odkud bude vycházet moudrost Tóry.
To ale není vše! Tím, že Jaakov vyslal Jehudu, kterého jmenoval hlavou této studovny, k Josefovi, poukázal zároveň na to, že ačkoliv Jehuda oprávněně dbá o izraelskou národní soudržnost, přesto se musí od Josefa něčemu naučit. Co to má být? Měl se přiučit oboru, kterému se dnes říká „politologie“. Josef působil jako zástupce panovníka a jako takový se musel umět vyznat v politických záležitostech.
Jehuda musí pochopit, že naděje na příchod Mesiáše či na návrat na Cijon (Sijón) se nemůže uskutečnit bez politického úsilí.
O platnosti této obecné poučky jsme se přesvědčili i v nedávné době, kdy se izraelský lid začal vracet do své vlasti. Svatý, budiž požehnán, nám poslal Žida (Theodora Herzla), jenž vyrůstal v západní kultuře a vyznal se v politických vědách. Díky tomu uměl rabínům vysvětlit, že nedílnou součástí návratu na Cijon musí být založení státu.
Je zřejmé, že Jehuda i Josef uměli ovlivnit běh dějin. Josef svým světoobčanstvím připravil podhoubí pro mesiánskou budoucnost tím, že v konečném důsledku přispěl významným dílem k rozvoji sionismu.
Jehuda, který je zárukou příchodu mesiánského věku syna Davidova, se díky tomu naučil, jak izraelskou společnost otevřít celému světu, aniž by tím přišla o svou jedinečnost.
Jsme tedy svědky vzniku úzkého politického spojenectví mezi Jehudou a Josefem, a to přesto, že původně zastávali zdánlivě nesmiřitelné postoje.
