Šemini: Osmý den – dvě výkladové roviny

Co znamená „osmého dne“ (3. Mojžíšova 9:1, Sidon)? Podle výkladové roviny pešat (prostý smysl) se jedná o následující den po oněch sedmi dnech, kdy Aharon (Áron) a jeho synové v průběhu zasvěcování svatostánku seděli u jeho vchodu (viz 3. Mojžíšova 8:35). Toto zasvěcení pak bylo dovršeno „osmého dne“. Takovýto výklad však nejde příliš do hloubky. Čtenář Tóry, který ovládá hebrejštinu, totiž ve zmínce o osmém dni vnímá souvislost se sedmým dnem stvoření světa. Tóra nám v knize Berešit („První“ kniha Mojžíšova) sděluje, že Svatý, budiž požehnán, „odpočal ode všeho svého díla“ (1. Mojžíšova 2:2, Sidon) sedmého dne, přičemž nikde neuvádí, že by onen sedmý den skončil. Ve vyšší výkladové rovině z toho můžeme vyvodit, že veškeré dějiny lidstva jsou ve skutečnosti součástí onoho sedmého stvořitelského dne a příchod osmého dne je teprve před námi – v něm se člověk a Svatý, budiž požehnán, setkají tváří v tvář. Zasvěcení svatostánku tedy mělo sloužit k přechodu do onoho „osmého dne“. To znamená, že svatostánek má být jakousi vstupní bránou do světa, kde se stvoření může setkat se svým Stvořitelem. Právě zde však došlo k jedné znepokojivé události, k níž přispěli Nadav (Nádab) a Avihu (Abíhú). Zdá se, že jsme nuceni setrvávat v sedmém dni a že pouze ten, kdo má oprávnění vstoupit do svatyně, má i tu výsadu, aby se v onom osmém dni, jenž je smluvně vázán k místu, kde stojí Chrám, setkal se svým Stvořitelem tváří v tvář. 

Nadav a Avihu jednali na popud vnuknutí, kterého se jim dostalo při svatostánku, jenž byl naplněn Boží přítomností. A ačkoliv za to zaplatili vysokou cenu, přesto právě díky tomu mohlo dojít k porovnání dvou přístupů k Tóře – přístupu Mošeho (Mojžíše) a přístupu Aharona. Doposud nám jednotlivé parašot (oddíly čtení z Tóry) odhalovaly Mošeho pojetí Tóry, jež od člověka vyžaduje, aby byl dokonalý a podřizoval tomu i vlastní rozum. Podle Mošeho pojetí Tóry je totiž nutné, aby byly bezvýhradně plněny její pokyny. Naproti tomu Aharonovo pojetí Tóry je k am Jisrael (izraelskému lidu) mnohem přívětivější – předpokládá totiž, že člověk hřeší a selhává, ale vše může napravit správným jednáním. A právě o to nyní jde. Na námi probíraný úsek čtení se můžeme dívat jako na halachický spor (halacha = doslova „postup“, židovský zákon), k němuž došlo po smrti Nadava a Avihua. Moše totiž přikázal určitou věc vykonat a Aharon a jeho synové to neučinili. A tak Moše přichází s vážným obviněním: Proč přestupujete Boží slovo, které jsem vám předal? Aharon ale v rámci halachického sporu odporuje: Mýlíš se v chápání toho, co jsi nám předal! (3. Mojžíšova 10:16-20) Nakonec se v plné nahotě ukázalo, že Boží slovo sice předává Moše, ale výklad Božího slova závisí na bejt ha-midraš (studovně), kde jsou si Moše a Aharon rovni, přičemž za správné bylo v tomto případě přijato Aharonovo pojetí. Je to důsledek toho, že Šechina (Boží přítomnost), jež byla předtím v nebi, sestoupila na zem. Kde na zem? Do bejt ha-midraš. Vyjevování Boží vůle pokračuje v bejt ha-midraš, neboť právě tam se Ústní Tóra předává z pokolení na pokolení.