První micva v Paršat „Přijdeš-li“ [Deuteronomium 26] je micva prvorozeného. Tato micva přímo navazuje na složitý vztah mezi Kainem a Ábelem.
Tóra nám již v Genesis [4. kapitola] řekla, že Kain je prvorozený a Ábel druhý. Toto rozlišení ovlivňovalo jejich vzájemné vztahy s ostatními; zastávali protichůdné postoje. Kain chápal, že být prvorozeným mu dává určitá privilegia, která si nárokoval pro sebe, zatímco zbytek přenechával ostatním. Proto přinesl oběť ze zbývajícího obilí. Naproti tomu Ábel, který si byl vědom svého postavení druhorozeného, si uvědomoval, že jeho úloha zahrnuje sdílení s ostatními.
Z tohoto pohledu je zřejmé, proč je den, kdy Bůh dal Tóru [oslava svátku Šavu’ot], zároveň dnem prvorozených („Bikurim“), což souvisí s tím, že Tóra byla dána těm, kdo mohou obětovat prvorozené. Je darována těm, kteří si uvědomují své druhořadé postavení a odpovědnost dělit se o ni s ostatními. Stejně jako Svatý, budiž požehnán, symbolicky vzal prvotinu – Tóru – a daroval ji lidstvu prostřednictvím hebrejského národa.
Když nám Tóra nařizuje přinést prvorozené do kněžského chrámu, má to hlubší význam. Tento akt zprostředkovává historické vyprávění – příběh o vyjití z Egypta, které rezonuje s Izraelci.
Je tu však ještě jeden zajímavý požadavek: když jednotlivec předkládá prvorozené dítě, musí knězi říci: „Přišel jsem do země, již nám Adonaj, Bůh našich otců, přísahal dát.“* Toto prohlášení se zdá být matoucí. Člověk mohl žít v Zemi izraelské po celé generace, a přesto dostal pokyn oznámit svůj příchod, jako by se to právě stalo. Tento zdánlivě zvláštní pokyn v sobě skrývá psychologické ponaučení: člověk by měl mít neustále pocit, že do své země a světa přichází znovu. Odráží to potřebu neustálého omlazování a neustálého uvědomování si svého původu, který vede jeho cestu vpřed.
