Paraša Bo (týdenní oddíl čtení Tóry „Pojď“) začíná popisem posledních tří ran, jež postihly Egypt. Proč je ale výčet všech ran rozdělen tak, že v předešlé paraši se pojednává o sedmi, a nyní o zbylých třech? Správnou odpovědí je, že to má skrytý význam! Prvních sedm ran totiž poskytlo faraónovi důkaz o tom, že osudem izraelského lidu je, aby sehrál v lidských dějinách jedinečnou úlohu. Jenže takovýto důkaz nedává odpověď na to, zda byl Izrael k této úloze určen od samého počátku, nebo šlo jen o dějinnou náhodu. Aby byla zodpovězena i tato otázka, muselo být výlučné postavení Izraele potvrzeno jeho východem z Egypta. Tím byla totiž vyvrácena veškerá pochybnost o rozdílu mezi Izraelem a ostatními národy včetně Egypta. Zbylé tři rány poukázaly na to, že o jedinečném osudu Izraele bylo rozhodnuto ještě před stvořením světa.
Samotné stvoření se událo v tomto pořadí: Nejprve zde byl Boží záměr stvořit svět. Pak následovalo „pusto a prázdno“ (1. Mojžíšova 1:2, Sidon), tzn. byl vytvořen volný prostor, aby v něm mohl vzniknout hmotný svět se vší svou rozmanitostí. Rány popisované v této paraši naproti tomu sledují opačné pořadí. Kobylky totiž představují onu rozmanitost. Kobylky ale poškozují pouze Egypt, kdežto Izraelce nikoliv. Je tedy zjevné, že v našem hmotném světě je rozlišováno mezi Izraelem a Egyptem.
Faraón se však ptá: A co ono „pusto a prázdno“? Byl rozdíl mezi Izraelem a Egyptem i tam? A tak nastává tma. V neproniknutelné temnotě se ukazuje, že i tam je rozlišováno, neboť se píše: „a synové Jisraele měli v jejich sídlech světlo.“ (2. Mojžíšova 10:23, Sidon) Faraón ale přesto namítá: Nechce se mi věřit, že by ten rozdíl učinil Bůh ještě předtím! A tak přichází poslední rána, která postihuje nejzazší počátek, jenž představují prvorození: „I pobil v Egyptě všechno prvorozené, všechny prvotiny síly Chámovy.“ (Žalmy 78:51, Fischl)
Po ráně prvorozených, jež v plné nahotě odhalila, že rozdíl mezi Izraelem a Egyptem byl stanoven ještě před stvořením světa, to faraón pochopil. Vyhání proto Izraelce a říká: „Vezměte si svůj brav a skot, jak jste povídali, a odejděte a orodujte také za mne!“ (2. Mojžíšova 12:32, Sidon) V chápání faraóna došlo k takovému průlomu, že uznal naprostou jedinečnost Izraele. Prostí Egypťané to pochopili po svém: „Sami Micrijci naléhali na ten lid a spěchali je dostat ze země, poněvadž říkali: Všichni jsme mrtví!“ (2. Mojžíšova 12:33, Sidon) Faraón, který stál na samém vrcholu společenské pyramidy, však jasně pochopil, že izraelský národ je nadějí světa, a proto jej ochotně posílá pryč.
