Součástí paraši (týdenního oddílu čtení z Tóry) Ki tisa („Budeš-li zvedat“) je popis jednoho obtížného okamžiku. Jedná se o potíž, jež nastala v průběhu zjevení. Když Bůh předal Mošemu (Mojžíšovi) desky smlouvy, jevilo se to zprvu tak, že je vše v pořádku. Jenže od lidu Jisraele (Izraele) se očekává, že bude plnit všechny požadavky, jež byly na něj vloženy. Místo toho je však odlit zlatý býček, kterému se lid klaní a přináší mu oběti. To má následek, a sice rozbití oněch desek. Je zde ale též nápravné opatření – poté, co byla vyslovena žádost o odpuštění a byly učiněny kroky k usmíření, Bůh nabízí druhé desky. To samo o sobě je svědectvím toho, že i závažné chyby mohou být odčiněny. A to je podstatou našeho příběhu.
Jak došlo k hříchu se zlatým býčkem? Věc se má tak: Moše a Aharon (Áron) jsou zvyklí spolupracovat – Moše dbá na cestu přímosti, kdežto Aharon hledá způsob, jak navrátit ty, kdo z této cesty scházejí. Co se však stane, když Moše vystoupá na horu k Bohu a Aharon zůstane dole s lidem? Jakmile jsou takto od sebe odloučeni, Aharon je vystaven tlaku lidu, který má v záměru zhřešit. Co udělá dobrý vychovatel, když vidí, že jeho svěřenec nechce poslouchat? Jednou z možností je, že prostě řekne: „Nesouhlasím, jak se k tomu stavíš. Řekl jsem ti, co je správné dělat. Udělej, jak myslíš, ale já s tím nechci mít nic společného!“ Takto je možné postupovat. Jenže výchovný postup Aharona coby kněze je zcela odlišný. Ukazuje nám, že jsou chvíle, kdy je od nás v zájmu nápravy vyžadováno, abychom měli s hříšníkem nějaký podíl na jeho hříchu. Tento způsob výchovy se může jevit jako poměrně nebezpečný, nicméně je vlastní knězi Aharonovi, který miloval všechny lidské bytosti a snažil se o to, aby je přiblížil k Tóře.
To však neznamená, že je Aharon ochoten činit ústupky v základních požadavcích Mošeho Tóry. Pouze bere ohled na lidskou hříšnost. To by mělo sloužit jako zdroj poučení pro všechna pokolení. Pokud chceme předávat Boží výchovné poselství, pak nemůžeme vnímat svět černobíle. Vždy je zapotřebí, abychom zachovávali obě cesty. Jednou z nich je cesta úplné pravdy, po níž šel Moše – když sestoupil z hory, spálil zlatého býčka a najemno ho rozemlel. Druhá cesta spočívá v tom, že jsme ochotní mít jistý podíl i na činech člověka, který chybuje, a to proto, abychom jej mohli pozvednout k nápravě. Spojení těchto cest, jak k tomu došlo v našem příběhu Mošeho a Aharona, ukazuje na to, že se jedná o způsob, který povede ke konečné nápravě světa. A dává též odpověď na tuto otázku: Jak můžeme být ve styku s lidmi, kteří nejdou po správné cestě, a přitom neporušovat důležité zásady?
