Je jedno, jak sčítáme lidi? A k čemu má vlastně takové sčítání sloužit? V paraši (týdenním oddílu čtení z Tóry) Bemidbar („V poušti“) čteme, že Moše (Mojžíš) dostal příkaz, aby sečetl bnej Jisrael (syny Izraele). Jedná se v podstatě o obřadní úkon, který má posloužit k sjednocení – přesněji k sjednocení všech bojeschopných mužů, aby získali pocit sounáležitosti a mohli uskutečnit společný záměr. V Mošeho dnech se předpokládalo, že ihned po vztyčení svatostánku vstoupí bnej Jisrael do své země a dobydou ji. Vojáci, kteří se chystají obsadit nějaké území, přirozeně chápou potřebu zjistit početní velikost vojska. A tak i Tóra nařizuje, aby byli bnej Jisrael sečteni.
Samotné sčítání odhaluje mnoha tajemství. Čísla, jež Tóra uvádí, totiž mají skrytý význam – tím se zabývá gematria (výklad číselných hodnot). Obvykle je však sčítání lidu dost odosobňující. Představme si skupinu 100 lidí. Pokud z ní někdo odejde a někdo jiný ho nahradí, tak počet zůstává stejný. Osobnost jednotlivce začíná ztrácet na významu – důležitý je jen počet. Takovéto uvažování je vlastní společenským zřízením, v nichž je bezohledným způsobem zaváděna nucená jednota (tzv. totalitní režim).
Jiné společenské skupiny si naopak cení především schopností jedinců. Pro ty, kdo upřednostňují takovýto pohled, je důležité jméno toho či onoho člověka, ať už se jedná o Josiho, Davida, Ester či Sáru. Každý jedinec se totiž vyznačuje něčím, čím se stává nenahraditelným.
Tyto odlišné pohledy vedly v průběhu dějin k mnoha neřešitelným sporům mezi těmi, kteří prosazují jednotu skrze rovnostářství (tzv. kolektivismus), a těmi, kteří berou v potaz osobnost jedinců (tzv. individualismus).
Jaké řešení upřednostňuje Tóra?
Když Tóra uvádí příkaz, aby byli bnej Jisrael sečteni, vyjadřuje ho zvláštním způsobem: „Zvedněte hlavu celé obce synů Jisraele po jejich rodinách podle otcovských domů, a to podle počtu jejich jmen všech jednotlivých mužských hlav.“ (4. Mojžíšova 1:2, Sidon)
Ve výsledku se má dojít nejen k obecným číslům, ale zároveň má být brán ohled na jména jednotlivců. Jinými slovy nás Tóra učí, že je zapotřebí skloubit zájmy jak společenství, tak jednotlivců. Společenství je totiž soudržné jedině tehdy, když si společenství cení odlišností jedinců a zároveň, když si tito jedinci uvědomují, že jejich jedinečnost by neměla smysl, kdyby ji neuplatňovali ve prospěch ostatních. Tato úměrná rovnováha mezi zájmy společenství a jednotlivců je tím, co přináší skutečnou jednotu i smysl.
Naši moudří tuto pravdu stanovili jako zásadu při výkladu Písma: „Zobecnění vyžaduje upřesnění a upřesnění vyžaduje zobecnění.“
K pochopení obecného pravidla je zapotřebí uvést určitý příklad, kdežto k posouzení určitého příkladu je zapotřebí znát obecné pravidlo. Má se to jako se stromem a jeho větvemi. Strom coby příklad zobecnění nese a vyživuje větve, jež představují upřesňující příklady, přičemž právě větve dotvářejí celkový obraz stromu. Obecné pravidlo, které by nešlo uplatnit na žádný určitý případ, by postrádalo smysl, a určitý případ, na něž by se nedalo uplatnit obecné pravidlo, by byl pro změnu neřešitelný. K dotváření obrazu je tedy zapotřebí to i ono.
Pokud chceme dospět ke skutečné jednotě, pak nemůžeme lpět ani na upřednostňování jednotlivců ani na rovnostářství, ale pro obojí musíme nalézt správnou míru a smysl.
