Ústní Tóra nás učí, že za provinění mezi člověkem a Stvořitelem lze na Jom kipur prosit Stvořitele o odpuštění půstem, modlitbou a dobročinností. Naproti tomu však nestačí, aby za prohřešky mezi člověkem a jeho druhem člověk na Jom kipur prosil Boha o odpuštění; o odpuštění musí požádat samotného poškozeného.
Mé chování odráží to, čemu skutečně věřím.
Zdá se, že víra v Boha patří do vztahu člověka a Boha. Nicméne to, jak se chováme ke svým bližním a jak se chováme k ostatním lidem však patří do jiné roviny – roviny mezi člověkem a jeho druhem.
To je ovšem chybně pochopeno!
Zásadní verš z Tóry „Miluj bližního svého jako sebe samého, já jsem Bůh“ odhaluje zásadní souvislost mezi těmito dvěma rovinami. Dá se říci, že jde o víc než jen o „spojení“ mezi nimi; jde o totéž.
Když se člověk nechová slušně k ostatním, věří vůbec, že jsme všichni dílem jednoho Stvořitele?
Chování člověka jako lidské bytosti, jako živé duše, prozrazuje, čemu věří. Tomu nás také učí verš: proč se máme chovat tak, jako když „milujeme bližního svého jako sebe samého“? Jak se píše v pokračování verše, důvodem je to, že „JÁ jsem BŮH“. Toto přikázání pochází od Stvořitele, který nás stvořil a dal nám život. Také bližnímu, který je vedle nás.
Když o tom budeme uvažovat tímto způsobem, naše chování se vůči druhým stane přirozeně etickým.
[Posvátná souhra mezi vírou a chováním]
