Filozofové a vědci vynaložili velké úsilí na definování pojmů času a prostoru. Tato otázka zajímala mnoho lidí, protože čas a prostor samy o sobě vymezují hranice lidského světa. Někteří filozofové si pohrávali s myšlenkou, zda se na čas a prostor pohlíží zevnitř – subjektivní (Kant), nebo zvenčí – objektivní (Descartes), či snad na jako na neskutečný – iluzorní (Berkeley). Moderní věda přijala přístup, že čas a prostor přímo souvisejí s hmotou (Einstein). Jedním z návrhů je nahlížet na čas jako na rozhraní mezi člověkem a světem (Bergson). Další otázka, která byla nastolena, je, zda čas a prostor mají minimální hodnoty, což je pojem podobný „atomům“ (arabští filosofové, které Rambam nazývá „Mutkalmin“), nebo jsou kontinuem (Aristoteles). Lidstvo tedy studovalo tyto dva pojmy, aby našlo definice, které by uspokojily jeho intelektuální zvědavost.
O jednom tématu se však dosud nediskutovalo. Proč existují čas a prostor? Izraelští moudří o této otázce skutečně diskutovali, ale z morálního hlediska, nikoli nutně jako o vědeckém zkoumání.
Prostor je to, co nám dává schopnost oddělit jednu osobu od druhé. Kdybychom nebyli odděleni vzdáleností, měli bychom pocit, že jsme všichni stejnou osobností. Takový stav by neumožňoval rozvoj vzájemných reakcí mezi různými lidmi, a proto by neexistoval základ pro pojem morálky. Právě to měli moudří na mysli, když říkali: „Neexistuje nic, co by nemělo své místo“ [Avot 7:3]. Bez pravidel pro vztahy mezi lidmi by nebylo možné dodržovat příkaz „...chovej k svému druhu lásku, je jako ty, ...“ [3 Mojž. 19:18, Sidon], který rabín Akiva prohlásil za hlavní zásadu Tóry – a v takovém případě by se celý svět stal peklem (Levinas).
Čas je to, co umožňuje získat výsadu existovat. Nebýt času, nemohli bychom trvat na požadavcích spravedlnosti, protože lidstvo je tak nepatrné, že se nemůže postavit proti věčnosti Boha. To nepochybně platí v případě stvoření, které zhřešilo. Ramchal vysvětluje, že hříšníkům byl dán čas, aby mohli napravit to, co narušili. I když k žádnému hříchu nedošlo, čas je nutný k vytvoření základu osobnosti a získání výsady existence. To je podstata Božího rysu milosrdenství („rachamim“). Název pochází ze slova pro lůno („rechem“), místo, které bylo dáno stvořením, aby si během těhotenství vyvinula nástroje, které jim umožní vyrovnat se s vnějším světem poté, co se narodí.
Protože zdůvodněním existence času a prostoru je etický přístup, jejich potřeba závisí na morálním postoji. Proto poté, co lidstvo získá právo na existenci, pojem místa již nebude zapotřebí a všechny duše budou sjednoceny vzájemnou láskou. To je vysvětleno v Tanje (kapitola 12) - že všichni lidé Jisraele jsou jedinou duší, která se objevuje v oddělených tělech. Kromě toho se svět povznese nad nepřetržitost historického času a dosáhne úrovně horního světa. To se nazývá životem věčným.
