Úvod

Překlad: Necach ben Noach
(Vítězslav Cibulka)

Na světě je dnes více než sedm miliard duší, což je počet, jaký v dějinách lidstva nemá obdoby. Tvořivé síly, jaké skýtá tento obrovský počet lidí, jsou nesmírně mocné, ale stejně tak mocné mohou být i v něm ukryté ničivé síly. Budoucnost je proto zahalena nejistotou. Vše se totiž bude odvíjet od toho, jak si lidé budou počínat – zda svou sílu vynaloží k tomu, aby tvořivě budovali, což přináší opravdové uspokojení, anebo ke zkáze, jaká se rodí z klamného pocitu štěstí.

Dnešní doba se rovněž vyznačuje tím, že se v ní vede významná bitva o výslednou odpověď na tuto otázku: „Jaké životní hodnoty hodláme zastávat?“ V podstatě se dá říct, že jsme svědky střetu různých civilizací. Převážně je to však zápas vedený mezi tzv. západním světem v jeho nejrůznějších obměnách a tím muslimským. Nicméně ani mnohé další společenské vlivy rozhodně nezůstávají stát opodál – například vzestup kultury Dálného východu nebo příliv tzv. kultury New Age (Nového věku).

Změny, kterými si lidstvo prošlo během několika posledních století, zanechávají hořko-sladkou pachuť na jazyku: na jednu stranu velmi výrazně přispěly k celosvětovému pokroku, ale s podobnou razancí také zasely silné pocity zmatení a prázdnoty. Všechny ty krvavé války plné lidského utrpení, které byly v průběhu tohoto krátkého období rozpoutány, jen zvýraznily zažívaný pocit beznaděje a obavy o smysluplnou budoucnost lidstva.

Během těchto nelehkých a nikdy nekončících bojů o nadvládu a smysl života se Židům podařilo vrátit do své země a dosáhnout politické nezávislosti. Návrat na Sijón je událost, která má na zemi nezměrný význam pro každého přemýšlivého člověka, jenž vyhlíží světlejší zítřky. Židé totiž zaujímají výjimečné postavení ve světě nejstarších pravzorů, které se kdy vtiskly do těch nejvlivnějších kultur a symbolů a zanechaly tak po sobě nesmazatelnou stopu ve společném všelidském nevědomí.

Pro mnohé představuje založení Státu Izrael složitou teologickou hádanku, přinejmenším je to však nová výzva, aby přehodnotili svá dosavadní stanoviska a znovu promysleli, jak do těchto dějinných souvislostí zapadá tento „národ knihy“. Tím, že si Židé znovu vybudovali svůj národnostní stát s vlastní samosprávou, se také oni sami musejí nevyhnutelně vypořádat s otázkou, která v souvislosti s ostatními národy opět vyplula na povrch a která zní: „Jak se k tomu postavíme my sami?“

Izraelská společnost zatím vždy odkládala většinu duchovních otázek na pozdější dobu. Až doteď se totiž soustředila výhradně na boj o holé přežití a s ním spojené úsilí o hospodářský růst. Nikoho tedy příliš nepřekvapuje, že se Židé těmito otázkami, kdykoliv v průběhu dějin vyvstaly, zpravidla zabývali spíše jen uvnitř svého vlastního národa, a nikoliv v souvislosti se zbytkem lidstva. Ovšem právě nyní dozrál ten správný čas, kdy je židovství konečně připraveno objasnit i zbytku světa poselství a přikázání, která má judaismus připravena pro celý svět a která jsou šitá na míru této nové době.

Pozvání k obnově starodávného rozhovoru mezi Izraelem a národy je tedy to, co následuje. Záměrem knihy totiž je, aby byla nežidovskému čtenáři předložena ucelená příručka halachy neboli toraického práva pro každodenní život. Čtenář však musí mít neustále na paměti, že halacha je jen jednou z mnoha větví judaismu jako takového, jež vyrůstá z rozlehlé a spletité duchovní a mravní složitosti lidstva. Lidstvo se skládá z mnoha různých národů, a proto není možné, abychom se obešli bez rozpravy mezi jednotlivými zástupci nejrůznějších kultur a společností, která by zabrousila do dostatečné hloubky. Společná rozmluva bude zapotřebí obzvláště v otázkách, jak uvést do vzájemného souladu bohaté lidské a duchovní dědictví každého jednotlivého národa ze všech „národů na zemi“ s halachickým obsahem této knihy a jak jednotlivé halachot nejlépe uplatňovat v běžném životě tak, aby byly požehnáním pro všechny národy světa.

Jednou ze sporných otázek, které rozdělují dnešní svět, je místo, jaké zaujímá Bůh ve vztahu k lidským bytostem. Západní kultura zdědila po vzoru řecké filozofie stanovisko, podle něhož je člověk středobodem vesmíru, kdežto Bůh, pokud existuje, se nachází někde na jeho okraji. Podle západního uvažování je nejlepším způsobem vládnutí demokracie, a zvláště pak její umírněnější podoby, které lidem zajišťují úplnou rovnoprávnost. Přímým důsledkem takového státního zřízení je pak lidská svoboda, která se ovšem může zvrhnout ve svobodu, která nemá vůbec žádné hranice.

Muslimský svět se na tutéž věc dívá zcela opačným pohledem. Trvá totiž na svém tradičním postoji, že úplným středobodem všeho je naopak Bůh. Lidé jsou ti, kteří stojí na okraji. Od každého jednotlivce se proto vyžaduje naprostá podřízenost Bohu. Na jakýkoliv pokrok je nahlíženo podezřívavě a mnohdy je i zcela odmítnut z obav před onou přílišnou svobodou, s níž jde často západní pokrok ruku v ruce. V tom všem tkví hlavní příčina, proč jsou demokratická státní zřízení obvykle považována za přímé ohrožení muslimské všezahrnující tradiční zbožnosti.

Na první pohled by se mohlo zdát, že na tomto bojišti, kde se jeden protichůdný názor střetává s druhým, nelze nalézt společnou řeč. Ve skutečnosti by však k jistému smíření oněch dvou světů mohlo dojít, kdyby se oba zdánlivě nesmiřitelné tábory společně zaposlouchaly, jak se na celou věc dívá judaismus. V židovské tradici není za středobod vesmíru považován ani Bůh, ani lidé, ale naopak právě rozhovor mezi nimi, kdy lidé jsou ve vztahu k Bohu spíše v postavení společníků, kteří pak ve vzájemné shodě zdokonalují celé Boží stvoření.[1] Tímto je tedy ze světa možné odstranit ono bolavé nepřátelství, které jsme si doteď popisovali. Rovněž je na tomto základě možné budovat vzájemnou náklonnost, ať už hovoříme o vztahu mezi Bohem a celým stvořením, o vztahu mezi jednotlivci či o vztahu mezi různými společenstvími. Onen společný rozhovor mezi lidmi a Bohem se již projevil například tím, že se židovský národ vrátil na Sijón, a bude se nadále prohlubovat, dokud se Boží Přítomnost zcela nenavrátí a neusídlí uprostřed Božího lidu ve Státě Izrael.

Další třecí plochou na poli mravnosti, která vnáší neklid do běžného života lidí, je chybějící jednotný žebříček životních hodnot. Zatím se nepodařilo nalézt dokonalé řešení této obtížné úlohy, jak uvést do souladu životní hodnoty, které se zdají být naprosto protikladné. K obzvlášť vyhroceným stavům může dojít, postavíme-li proti sobě prosazování buď milosti, anebo spravedlnosti. Zatímco křesťanství odkázalo světu přesvědčení, že milost, a v podstatě jen a pouze milost, je tou nejdůležitější mravní hodnotou, čehož si lze všimnout obzvláště na žebříčcích morálních hodnot prosazovaných zejména v západním světě, islám naproti tomu důsledně upřednostňuje spravedlnost, kdy ve jménu spravedlnosti je ochoten zajít až do těch nejzazších krajností, jen aby tím naplnil Boží vůli.

I zde judaismus přichází lidstvu na pomoc. Biblická i talmudická tradice totiž vede člověka k přeuspořádání svého morálního žebříčku hodnot tím, že za vzor předkládá stav, kdy je „konání dobročinnosti a spravedlnosti“ (1. Mojžíšova 18:19) sloučeno dohromady. Navzdory všem pomlouvačným zprávám, které o Izraeli kolují, se Státu Izrael rozhodně nedá upřít, že se tímto pravidlem snaží řídit nejen při svém válečném počínání, ale také v běžných každodenních záležitostech, pokud jde o jednání vůči tamnímu nepřátelsky laděnému menšinovému obyvatelstvu.

Izrael, jakožto nositel proroctví, v rámci celého lidstva vyčnívá zejména tím, že působí jako ten, jehož prostřednictvím je odhalována Boží vůle. Z téhož důvodu židovský národ vešel v obecnou známost jako ten, jehož zvláštním úkolem je, aby působil coby „světlo národům“. Ústřední úloha židovského národa jako toho, skrze koho je předáváno Boží slovo, což je také ze stejného důvodu často přirovnáváno k srdci v lidském těle (Kuzari 2:36), tedy nijak nesouvisí s tím, že by se židovský národ chtěl vypínat nad ostatní, ale jedná se o uvědomění si a přijetí své vlastní zodpovědnosti. Na rozdíl od jiných náboženských tradic, které se rovněž zaštiťují všeobecným posláním ke všem lidem na světě – ovšem velmi často se tam setkáváme také s vnucováním, aby se všichni řídili stejnými obyčeji a zvyklostmi, jak tomu bylo v období imperialismu – judaismus si nepřeje potlačovat bohaté kulturní dědictví žádného národa ani jedince. Právě naopak, židovský národ je spokojen se svým posláním, aby byl pouze světlem ostatním národům, a nikoliv, aby byl tím, kdo je ovládá. V tomtéž duchu vystupují i proroci, kteří líčí zářivou budoucnost, kdy se všem národům bude dostávat mnohostranného Božího vedení prostřednictvím Izraele – ať už stojí na straně příjemce celý národ, nějaké menší uskupení lidí či jednotlivec – každému s přihlédnutím k jeho jedinečné osobitosti: „Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.“ (Izajáš 2:3, Český ekumenický překlad)

Součástí židovské tradice, jak je vyučována v židovských učebnách, je též ucelená oblast zvaná „noachidské právo“, která se mezi Moudrými Izraele předává z pokolení na pokolení. Studium této oblasti až donedávna nenacházelo příliš velké uplatnění mezi běžnými lidmi, nicméně v posledních několika pokoleních vzrostl velmi výrazně především ze strany lidí z národů upřímný zájem o tuto ojedinělou oblast noachidského práva, a to obzvláště v tom, jak mohou jednotlivé halachot neboli toraická přikázání zachovávat v běžném životě. Z tohoto důvodu jsem tedy považoval za nezbytné, abych sepsal tuto sbírku halachot a skrze ni se těmto zájemcům dostalo vedení a mohli tak mít vždy po ruce zkrácený, ale přesto užitečný „Šulchan aruch“ (doslova „Prostřený stůl“, sbírka práva), který se zaměřuje obzvláště na ty zákony, jež se týkají zejména jedinců, kteří se považují za „potomky Noeho“ neboli noachidy.

Tato sbírka nazvaná „Brit šalom“ neboli „Smlouva míru“ je tedy příručkou určenou pro každodenní běžný život noachidů a byla zamýšlena jako doplněk k již vydané modlitební knize pro noachidy s názvem „Brit olam“ neboli „Věčná smlouva“, která se zaměřovala na duchovní život noachidů.[2] „A uzavřu s nimi smlouvu míru, jež jim bude smlouvou navěky, ...“ (Ezechiel 37:26, Sidon)

Závěrem této předmluvy bych ještě rád poděkoval každému, kdo se podílel na objasňování těchto halachot a přispěl k dohledání všech zdrojů: Rabi Malko Souffir, který zkoumal a objasňoval vše, co se zde píše, a také můj žák Jechiel Ehrlich, který věnoval neocenitelný čas a veškerou svou sílu v této svaté věci s naprostou oddaností. Kéž je Bůh odmění za jejich úsilí a kéž jim Bůh odplatí v plnosti z Jeho nekonečné hojnosti.

Snad tato kniha nalezne zalíbení před Bohem i lidmi.

Rabi Uri Šerki

[1] Pro správné pochopení celé myšlenky je nutno, aby bylo nastudováno následující: Pražský Maharal, Tiferet Jisrael, 2. kapitola, a rabi Chajim z Voložyna, Nefeš hachajim, 1. brána, 4. kapitola včetně poznámek a také 7. kapitola.

[2] Tato modlitební kniha zatím v češtině nevyšla.