Pět úrovní duše v izraelské pospolitosti

Začátek paraši Bešalach (oddílu čtení Tóry „Když vyhnal“) popisuje, jak faraón vyhání pryč z Egypta různorodou lidskou skupinu. Třikrát je tato skupina označena jako „lid“ a dvakrát jako „synové Jisraele“ (viz 2. Mojžíšova 13:17-19). To samo o sobě odkazuje na různé úrovně těch, kteří se hlásí k izraelskému společenství, a připomíná nám, že Talmud rozlišuje pět úrovní lidské duše: nefeš (životaschopná duše), ruach (smyslová duše), nešama (rozumná duše), chaja (živá či probuzená duše) a jechida (jedinečná duše). První tři úrovně jsou zahrnuty pod prostým označením „lid“, přičemž tito lidé opouštějí Egypt z ne příliš vznešených pohnutek. Slova: „Ale když faraon vyhnal ten lid,“ (2. Mojžíšova 13:17a, Sidon) odkazují na všechny, kdo vyšli jen proto, že byli vyhnáni – dobrovolně by totiž nikdy neodešli. Lze to přirovnat k postoji těch židů, kteří opouštějí své domovy v cizině jedině pod nátlakem otevřeného nepřátelství vůči Židům. Následující slova: „nezvolil Bůh kratší cestu do země Pelištů, poněvadž Bůh řekl: „Aby ten lid při hrozbě války nelitoval a nevrátil se do Micrajim!““ (2. Mojžíšova 13:17b, Sidon) pak pojednávají o těch, kteří sice prahnou po odchodu, ale vidina jakéhokoliv nebezpečí, například v možnosti ozbrojeného napadení, udusí jejich odhodlání. Na třetí úrovni je pak „lid“, o němž čteme, že ho vedl Bůh „oklikou cestou pouští Rákosového moře.“ (2. Mojžíšova 13:18, Sidon) Jsou to všichni, kteří potřebovali podstoupit právě tuto cestu, aby byli schopní přijmout Tóru a mohli zakusit nejen tělesné, ale i duchovní vykoupení. Lidé těchto tří úrovní jsou tedy označeni jako „lid“ – podle kabalistů jsou souhrnně označeni též jako erev rav („početná směsice lidu“ – 2. Mojžíšova 12:38, Sidon). 

Oproti třikrát zmíněnému lidu jsou dvakrát zmínění „synové Jisraele“. První zmínka je tato: „A ačkoliv synové Jisraele vyšli z Micrajim ozbrojeni,“ (2. Mojžíšova 13:18, Sidon), a zahrnuje všechny, kdo jsou ochotní bojovat, aby zvítězili a naplnili osud svého národa odchodem z Egypta do země zaslíbené, jež se nacházela v Kenaánu. Následující slova, jež zmiňují „syny Jisraele“ (2. Mojžíšova 13:19), se však už týkají i těch, kteří nejen, že odcházejí beze strachu, protože věří v naplnění dějinného osudu svého národa, ale jsou připraveni následovat Mošeho (Mojžíše) bez jakýchkoliv podmínek a příprav. Pohnutky k útěku z otroctví a vydání se na cestu do zaslíbené země mohly být různé – důležité však bylo ono rozhodnutí. Někdo možná připouštěl, že je nezbytné opustit Egypt, ale nebyl přesvědčen o tom, že nastal ten správný čas a že je na to připraven. Jenže v tomto dějinném okamžiku nebyl prostor pro váhání a přemítání o tom, zda je člověk připraven, aby vyšel nebo nevyšel. Jisrael (Izrael) prostě Egypt opustit musel – v opačném případě by se propadl do dějinného zapomnění.