Paraša (oddíl čtení Tóry) Mišpatim („Zákony“) se obsáhle věnuje takovým právním ustanovením, jež jsou nutná k tomu, aby byl zajištěn pořádek v lidské společnosti. Člověk má totiž povinnost dbát o to, aby z lidské společnosti byla odstraňována jakákoliv špatnost. Ve výčtu ustanovení proto nechybí ta, jež se týkají případů, kdy se jeden vůči druhém dopustil násilí či mu způsobil nějakou škodu. Zdánlivě nejzávažnějším přečinem je vražda. Ohledně ní čteme: „Kdyby však někdo svého druha připravil o život úkladně, odveď jej na smrt i od mého oltáře.“ (2. Mojžíšova 21:14, Sidon) To nás má upozornit na to, že je marná jakákoliv služba Všemohoucímu, pokud člověk ubližuje svému bližnímu.
Výčet ustanovení pak pokračuje těmi, jež se týkají ublížení na zdraví. Je zde známé: „Oko za oko, zub za zub, …“ (2. Mojžíšova 21:24, Český ekumenický překlad) Následují škody na majetku, například když něčí býk zraní býka, kterého vlastní jiný majitel. Dále pokračují ustanovení, která se týkají újem, jež byly způsobeny krádeží či loupeží. Je zřejmé, že celý výčet je uspořádán promyšleně – začíná totiž těmi nejzávažnějšími přečiny a postupuje k těm méně závažným, přičemž předepisuje způsob nápravy.
Je tu však jedna zajímavost. Před výčtem ustanovení, jež se týkají vražd, je výčet těch, jež se týkají zacházení s otroky a podmínek jejich propuštění na svobodu. Proč je tomu tak? Má nás to naučit, že zbavit člověka svobody je závažnější než vzít mu život. Když člověk svého druha zabije, ve skutečnosti poškodí jen jeho tělesnou schránku, ale ne jeho duši. Když je však člověk zotročen, dochází k odejmutí jeho svobody, což představuje výrazný zásah do jeho duše, jež je v jeho nitru.
Proto Tóra, než se začne zabývat ustanoveními o vraždách, pojednává nejprve o otroctví a svobodě člověka. Skrze to můžeme lépe pochopit hloubku slov našich Moudrých, když říkají: „Skutečně svobodný člověk je jen ten, kdo se zabývá Tórou.“ Ano, jen takový člověk je opravdu svobodný. Kdo se chce zabývat Tórou opravdově, musí být člověkem, který miluje a upřednostňuje svobodu. Člověk, který je duševně nebo citově zotročen někým nebo něčím jiným, ať už se jedná o osobu, myšlenkový směr či světový názor, ve skutečnosti není svobodný a připravený na to, aby přijal Tóru. Rabi Jehuda ha-Levi to vyjádřil takto: „Otroci času, tedy otroci světa, jsou otroky otroků. Pouze služebník Boží je skutečně svobodný.“
