Týdenní oddíl Tóry s názvem Toldot se zabývá vztahem mezi Jaakovem (Jákobem) a Esavem (Ezauem), kteří odrážejí důležité vlastnosti Avrahama (Abrahama) a Jicchaka (Izáka). Boj v lůně jejich matky Rivky (Rebeky) je podle Rašiho sporem o dědictví obou světů – současného hmotného a budoucího duchovního. Jaakov, který přikládá velký význam duchovním hodnotám, si uvědomuje, že tyto hodnoty je povinen prosazovat už v tomto hmotném světě. Tento úkol se Židům, potomkům Jaakova, daří plnit s obtížemi. Přesto určitým posunem je nyní jejich návrat na Cijon (Sijón) a založení Státu Izrael. Esavovi potomci, tzv. Edom, se naproti tomu od samého počátku vydali cestou mocenského ovládání tohoto světa, jehož vyvrcholení představuje Řím a západní civilizace, v níž je lidem skrze křesťanskou teologii nabízena spása před zánikem a věčný život ve světě budoucím. Toldot dává odpověď na otázku, proč se bojující Jaakov, který vnáší duchovní hodnoty do tohoto světa, nakonec stává hodným toho, aby byl nazýván Izraelem.

Příběh Spoutání Jicchaka (Izáka) před nás klade důležitou otázku: Proč je v něm řeč o zkoušce Avrahama (Abrahama), a ne Jicchaka? Vždyť to byl přece Jicchak, kdo měl být pozvednut k celooběti, a ne Avraham! Rabi Jehuda Leon Aškenazi vysvětluje, že zkouška se ve skutečnosti týká střetu dvou vlastností: Avrahamova Milosrdenství (Chesed) a Jicchakovy Přísné spravedlnosti (Gevura). Jaké z toho plyne ponaučení? Ochotou k oběti vlastního života se zvyšuje cena samotného života. Plyne z toho hluboké mravní a duchovní poznání o tom, že je nutné, aby člověk udržoval v rovnováze ochotu obětovat svůj život se snahou o zachování života, což je v příběhu vyjádřeno tím, že místo Jicchaka byl na oltáři obětován beran.